Kopec

Vylez jsem si na kopec a vidím pod sebou
zemi svou prolezlou blbou náladou,
všichni lidi někam jdou a neví vůbec, čí jsou.
Nekoukaj nahoru, nepohnou hlavou.
Jen jdou kupředu rovně cestou svou,
nezastaví na chvilku, nepopojdou, neusnou,
oči co nic nevidí neotevřou, nezavřou,
nemyslí, nekřičí, nebrečí a nezařvou...

Tak proč tenhle svět nechce slyšet kolik let jsem strávil myšlením,
posloucháním, tišením svého bolavého sebe, nejdřív peklo, pak nebe.
Teď myslím i na tebe, pojď se mnou do sebe.

Jen pojď a nech se vést basou dubovou,
Cestou jedinou k Tomu co září přímo nade mnou.
Nemá jméno, ale lidi už ho dlouho znaj,
hlasem mocným volávaj RESPECT JAH RASTAFARI!

Syncro, 2003