The Versionist.com Disciples Interview

Přeloženo se svolením z originálu od Pete Murder Tone.


Co tě přimělo začít dělat vlastní reggae pecky a přejít z tábora fanoušků mezi hudebníky? Jak jsi skládal vlastní rytmy na úplném začátku a co jsi k tomu používal za vybavení?

V patnácti jsem začal s baskytarou, ale nebylo to kvůli reggae. Nebral jsem to moc vážně, ale ta basa tam pořád byla. K reggae jsem se dostal v sedmnácti, ale trvalo dlouho, než jsem začal sám skládat. Když mi bylo 24, blbnul jsem s několika kazeťáky a předělával duby, věci jako "king tubby´s meets the rockers uptown", "cultures - peace truce" a nějaký další. Pak jsem si v časopise přečetl o levných čtyřstopácích a automatických bubenících, tak jsem si koupil Tascam 244 a Roland Drumatix. Po pravdě řečeno, ten Roland mi zněl hrozně, ale byl to nějaký začátek. Skoro všechny prvotní pokusy směřovaly k přebudování mých oblíbených rytmů. O chvíli později jsem si koupil lepšího bubeníka, Hammond DPM. Ten měl individuální výstupy a zněl lépe. Jako efekty jsem používal pružinový reverb od Rolandu a digitální delay Aria (dx1000?). Začínal jsem se zlepšovat v konstrukci riddimů a pak se přidal můj bratr, který uměl zahrát rytmickou i sólovou kytaru. O ostatní nástroje jako třeba melodiku nebo perkuse jsme se střídali. Měl jsem dvoje levné (LEVNÉ) klávesy, nějaké legrační Casio s jednosekundovým samplerem, který musel mít bitovou hloubku tak 1 bit a byl to šunt a taky Yamahu s01, taky šunt, ale tenkrát jsem na nic lepšího neměl. I tak jsme dělali to nejlepší, co jsme s tímhle vybavením mohli. O chvíli později jsem přikoupil mixážní pult Seck 12/8/2 a používal ho místo vestavěného mixáčku v Tascamu 244.

Doslechli jsme se o Shakovi, věděli jsme o něm už dříve, protože jsme měli nějaké jeho nahrávky, ale ne o soundsystémové scéně. Tenkrát to byl underground a převážně černá záležitost. Každopádně jsme ale slyšeli nějaké kazety ze sessions a ta síla a nálada, která v tom byla, nás inspirovala a my se jí snažili napodobit v našich nahrávkách. Roland spring reverb měl spoustu vstupů a výstupů a já přes něj mohl poslat celý mix do kytarového komba, které jsem sejmul mikrofonem a přimíchal to zpátky do mixu, těžce ekvalizované, což tomu dodávalo takovou tu živost soundsystémového zvuku. Nebo jsme to tak aspoň slyšeli.


Jestli tomu rozumím správně, tak dalším krokem byla výroba nějakých dubplates, které jste odnesli Jah Shakovi. Co se stalo, když jste se s ním setkali a on si je poslechl?

Začínali jsme pronikat víc do těžké Shakovské nálady a dělali čím dál těžkotonážnější věci, pořád většinou verze starých pecek, třeba věci jako Freedom Sound Production, Prince Allah / Earl Zero a tak. Zkoušeli jsme si hrát s basovou linkou, abychom tomu dali vlastní náladu... Jak šel čas, seznamovali jsme se s dalšími pár lidmi, chlápky, kteří pracovali v obchodech s deskami a když jsme jim pouštěli naše věci, tak říkali, ať to vezmeme k Shakovi. Udělal jsem dubplate se čtyřmi různými věcmi, chtěl jsem slyšet moje pecky se vším tím praskáním, šumem a lupanci desek, které jsem měl rád. Takže jsme to odnesli k Shakovi, který měl krámek s uměním a kulturními artefakty v New Cross. Nic jsme od toho nečekali, možná jen nějakou radu nebo názor. Shaka řekl, že chce 4 cuty od každé věci a cokoli dalšího v podobném stylu. Nevypadal, že by měl nějaké předsudky kvůli tomu, že jsme bílí a děláme tuhle muziku. Taky řekl, ať přijdeme na příští tančírnu následující týden. Po tomhle už jsme tomu totálně propadli.


Vaše první album pro Shakův label, "Deliverance", přišlo na svět o něco později, v roce 1987. Obsahuje většinou automatického bubeníka, basu a kytaru s nějakými klávesami a melodikou v pár písničkách, vše nahrané do čtyř stop. Jaké změny ve vaší produkci se odehrály v téhle etapě?

Jasně, tohle album obsahovalo tři z těch původních pecek, co byly na prvním dubplate, který jsme dali Shakovi. Celé bylo nahrané způsobem, který jsem dříve popsal. Neměli jsme žádný MIDI setup, takže kromě naprogramovaného bubeníka se všechno dohrávalo vcelku a živě. Tenkrát to pro nás byl jenom koníček, byli jsme nadšeni, že to Shaka vydal, ale nějak moc jsme na to nemysleli. Nejsem si jist, jak to bylo přijato jako nahrávka, ale mnoho z těch věcí výborně fungovalo na Shakovo tančírnách! Ještě jedna věc, když jsem viděl poprvé Shaku naživo, byl to ten nejinspirativnější a nejzásadnější zážitek pro moji hudební tvorbu. Od té chvíle jsem naprosto rozuměl tomu, o čem reggae vlastně je a pak už jsem neměl problém vymýšlet originální basové linky. Tahle session mi dala vizi, jestli je to to správné slovo, jak moje rytmy budou znít na soundsystému s x watty. Slyšel jsem to ve své hlavě, takže i při hraní potichu v mojí ložnici jsem si to už uměl představit u Shaky.

Další naše album, "The Disciples Pt 1" (Jah Shaka), vyšlo v roce 1989. Tady už naše hra, produkce a programování bicích zní o hodně lépe, než na předchozím LP. Při zachování syrového pocitu už jsou aranže mnohem sofistikovanější a celá deska má v sobě velmi spirituální nádech. Je na ní zajímavý kontrast mezi klasičtějšími roots styly a současnějšími peckami jako "Jah Man". Tahle pecka měla v tančírně obzvlášť velký účinek...

Když nám Shaka chtěl vydat první desku, měl jsem obavy o zvukovou kvalitu a šel jsem do místního poloprofesionálního studia, což skončilo promrháváním času a peněz, protože tam nevěděli o reggae vůbec nic a já jsem s jejich profesionálním nahrávacím zařízením ještě neuměl pracovat sám. Po tomhle zážitku jsem věděl, že jediná cesta kupředu je v mém vlastním studiu a tak jsem po prvním albu začal s vylepšováním mého vybavení. Koupil jsem si čtvrtpalcový osmistopák Fostex m80 a nově uvedeného bubeníka Alesis HR16, který měl mnohem lepší zvuk, než Hammond DPM a hlavně se mi líbil mnohem živější přístup k programování. Zbytek nástrojů zůstal stejný, ale myslím, že jsme se při hraní hodně zlepšili a samozřejmě jsme se stále učili... Některé pecky jsme původně udělali na čtyřstopáku, ale já se cítil na to je předělat tak, aby hrály líp. Půjčil jsem si také kamarádovo klávesy a dohrál nějaké věci na piano, aby tam nebyla pořád jen kytara. Taky jsem měl asi nějaký digitální reverb. Nikdy jsem se moc nestaral o to mít pružinové reverby a pásková echa, abych mohl napodobovat staré jamajské duby. Žijeme v jiné éře a věci se dají dělat s digitálními přístroji, vždycky jsem se snažil hledat vlastní cestu...

Nemyslím, že bychom měli nějakou jinou vizi nebo inspiraci pro naši hudbu, než to, že se bude hrát na Shakův sound a tak musela být pro tento účel vhodná. Chodili jsme dost často na jeho tančírny, nasávali náladu a sledovali reakci na písničky. Neumím noty a nemám žádné formální hudební vzdělání, takže vše je tak, jak nám to přijde, Jednou mám náladu udělat stepper, jednou zase one drop nebo slyším nějakou věc, která mě inspiruje. Občas, když dodělám nějakou pecku, tak se sám divím, jak mě napadla ta melodie nebo cokoli... Nevím, možná je to Boží práce!


Následující rok vyšla vaše třetí LP deska, "Disciples Pt 2: Addis Ababa" (Jah Shaka). Byl to velký posun od tradičních roots stylů na předchozích dvou deskách. Jaké změny nastaly ve vašem komponování a produkci? Někde jinde jsi říkal, že ten vyloženě digitální a strojový směr, kterým se vydal Shaka, následujíc Dread and Fred, byl významným vlivem. Proč k tomu došlo? Říká se, že důvodem ke vzniku spousty nové UK roots produkce byl vysychající přísun roots z Jamajky (nahrazovaný stálým vzestupem digitálního dancehallu/ragga). Je zajímavé, že jste se vydali spíše směrem, který měl mnoho společného se současnou Jamajskou produkcí, přestože UK digital roots znělo velmi odlišně...

Pořád jsem se snažil dělat lépe znějící muziku, mezi prvním a druhým albem jsem se začal zajímat o MIDI, což bylo inspirováno pohledem na Shaku ve studiu v Brixtonu, který měl programovací místnost s asi sedmi Yamahami DX7, propojenými se sekvencerem a dvěma mixážními pulty Seck. Jeho zvuk byl skvělý a styl, kterým stavěl své rytmy, byl jiný, velmi podobný Dread and Fred, jejichž písnička Warrior Stance byla velmi zásadní, ale já nikdy neviděl jejich setup. Takže toho dne jsem od Shaky šel rovnou domů a začal programovat svůj Alesis HR16 tak, aby zněl jako stroj a ne jako živý bubeník. Taky bylo něco jiného ve stylu basové linky, těžko se to popisuje slovy, možná byla jen jednodušší a striktnější. Samozřejmě že když se udělala na klávesách, tak dostala jiný zvuk... Jamajská produkce mě tehdy inspirovala, i když převládal dancehall, tak tam stále bylo dost roots nálady. Ypočátku jsem tenhle styl nemohl dělat, protože jsem na to nebyl vybaven. Později jsem si koupil pár modulů, Casio vz8m a Roland U220 a taky jsem si pořídil sekvencer Roland mc50. To byl okamžik, kdy jsem začal pracovat striktně s MIDI. Scéna se rychle měnila a posouvala se jiným směrem a tak jsem se posouval s ní. Jamajská hudba nikdy nebyla statická, vždy se měnila ve stylu i v produkci, jako třeba Scientist redefinoval zvuk dubu mimo Tubbyho... Pro mě to bylo o směsi old school roots nálady s Jamajsko-anglickou digitální vibe, ale my jsme pořád dělali instrumentálky a duby, kdežto jamajský digi styl riddimů byl více zaměřen na vokály a tak jsme museli přijít s trochu jiným stylem, který mohl fungovat sám o sobě.

Tahle nahrávka, "Addis Ababa", společně s produkcí Shaky, Manasseha a Dread and Fred pozdně 80. let, zřejmě definovala UK roots sound, který brzy odstartoval v mnohem větším měřítku s lidmi jako Alpha and Omega a podobnými.


Očekával jsi, že se něco takového stane? A jak se na tuhle periodu dnes díváš zpátky?

Alpha and Omega tady byly taky od těch počátků, ale protože byli daleko od Londýna, tak to vypadá, že přišli později. Nemyslím, že by někdo z nás předvídal, jak to bude vypadat. Manasseh byl v rádiu spolu s Joey Jayem na Kiss FM (tehdy ještě pirátském), takže to bylo dobré pro promotion muziky a scény a lidi opravdu začali chodit na tančírny. Bylo i spousta jiných umělců a producentů, kteří taky na scéně něco vytvářeli, muzika byla svěží a zajímavá pro mnoho nováčků a tak se to muselo pohnout z omezení na pouhou originální roots music, což bylo přesně to, co jsme všichni udělali. Možná ani ne úplně úmyslně, ale spíš kvůli technice a vybavení, které jsme používali. Všichni jsme měli těžké časy kvůli některým zasloužilým reggae fanouškům, ale zůstali jsme pevní v tom, co jsme dělali... Byl bych šťastný, kdybych tehdy dělal hudbu, kterou dělám dnes, protože nálada byla tenkrát k zbláznění skvělá. Popravdě si nejsem jistý, jak teď, dělám jen to, co mě těší. Myslím, že všechno má svůj čas...


Díky Russi.


Můžete se těšit na pokračování: Od raných 90tých do současnosti, vzestup UK scény, dubové experimenty a návrat ke kořenům.

Mezi tím se můžete podívat na vynikající stránku Disciples/BSL zde.